Liberecký astronom zachytil obří vesmírnou dutinu

Na zimní obloze se rozprostírá jeden z nejpozoruhodnějších, a přesto lidským okem neviditelných útvarů v našem kosmickém okolí. Takzvaná Superbublina Orion–Eridanus je obrovská dutina v mezihvězdném plynu, vzdálená přibližně 1000 až 1500 světelných let od Země. Speciálním vybavením se ji podařilo z Liberecka zachytit českému astronomovi Jakubu Kuřákovi.

Obří kosmická dutina

„Skutečný rozsah bubliny si lze jen obtížně představit: v nejširším místě se Superbublina Orion–Eridanus rozprostírá na obloze v úhlu kolem 45 stupňů, což odpovídá 90 měsíčním úplňkům vedle sebe,“ vysvětluje Kuřák. Díky moderním metodám astrofotografie je dnes možné tuto strukturu zachytit a představit veřejnosti.

Zdánlivě prázdný vesmírný prostor

Pozorovaná bublina vznikla jako pozůstatek dávné aktivity hmotných hvězd, jejichž exploze a následné silné rázové vlny ovlivnily právě tuto oblast kterou pozorujeme. „Superbublina Orion–Eridanus“ (anglicky „Orion-Eridanus Superbubble“) je tak působivou připomínkou, že i zdánlivě prázdný prostor mezi hvězdami má svou bohatou a dramatickou historii.

Gigantická struktura vznikala v důsledku přibližně 10-20 výbuchů supernov a silného hvězdného větru. Tyto procesy přes několik generací hvězd vyfukovaly okolní plyn a vytvořily dutinu o průměru stovek světelných let. „Fyzicky může zabírat 300-500 světelných let v průměru. Naše Sluneční soustava by se tedy do ní vešla několiksetkrát,“ doplňuje Kuřák.

Viditelné okraje kosmické bubliny

Okraje struktury dnes pozorujeme jako známé mlhoviny, mezi něž patří například Barnardova smyčka, mlhovina Koňská hlavy (obě se na snímku nachází vlevo) či jemné vodíkové filamenty táhnoucí se až do souhvězdí Eridanu, kde se nachází obří Smyčka v Eridanu (na snímku je vpravo). Tyto zářící struktury představují hranice obrovského komplexu mlhovin, kde se střetává horký řídký plyn s chladnějším mezihvězdným prostředím.

Jakub Kuřák snímek zachytil na více pozorovacích lokalitách na Liberecku v průběhu projasněných nocí mezi 12. a 16. lednem 2026 pomocí citlivého aparátu a specializovaného filtru H-alfa. Ten izoluje převážně vlnovou délku ionizovaného vodíku. Aby nasnímaná data zbavil artefaktů, musel je exponovat postupně více jak 5 a půl hodiny  a vzápětí je matematicky zpracovat. Díky této moderní záznamové technice zachytil rozsah a detaily této mimořádné kosmické struktury. „Při pohledu na tyto struktury si uvědomujeme, že velmi dávné hvězdné exploze stále ještě formují prostředí, ve kterém dnes vznikají nové generace hvězd,“ uzavírá liberecký astronom.

O autorovi snímku

Jakub Kuřák (nar. 2008) pochází ze Smržovky na Liberecku. Působí jako popularizátor astronomie v liberecké IQLandii, je členem Klubu astronomů Liberecka České astronomické společnosti a ve svém volném čase se věnuje astrofotografii. V ní se zaměřuje především na vzácné nebeské úkazy a snímání hlubokého vesmíru. Kuřák je oceňovaný astrofotograf, v minulosti už dvakrát uspěl v prestižním výběru Astronomického dne NASA.

Kontakt a další informace

Jakub Kuřák
Klub astronomů Liberecka ČAS, autor snímku
Tel.: +420 605 967 092
E-mail: jakub.kurak8@gmail.com
Instagram: www.instagram.com/jakub.kurak